Naše mysl a její spletitosti

29.03.2021

Přicházejí otázky typu. " Jak to zvládnu?" " Co teď bude?"

Přicházejí emoce Strachu? Obav? Úzkosti? Paniky? Tlaků a pocity manipulace?

Toto jsou všechno témata, na která se můžeme společně podívat, popovídat si o nich a otevřít nové možnosti pohledů, inspirací a řešení. Společně se podíváme a odhalíme emoce, které cítíte a naučíme se jimi procházet, abychom mohli nalézt alespoň bod nula a situace mohli řešili v nadhledu.

Naše mysl je dokonalý stroj s mechanismem na vytváření všech možných obrazů, schémat podporovaných různými pravidly, dogmaty a kontrolou v podobě vnitřního kritika a našeho ega. V současnosti, kdy jsme neustále pod obrovským mediálním tlakem a kamkoliv se podíváme ať je to televize , internet, tiskoviny - média slyšíme jen samé negativní, odstrašující a především neúplné zprávy. Vůbec se nedivím, že naše mysl, která spouští naše pocity a ty roztáčejí rytmus našeho prožívání nás vrhají do obrovského strachu o nás, naše blízké v souvislostech další existence. Když se třeba jen na chvíli zaměříme na projevy svého těla a na moment se staneme pozorovateli, zjistíme jak toto všechno způsobuje vnitřní zrychlenost, tlak a vnitřní chvění. Naše tělo jede na plné obrátky, a to je právě to, co nás oslabuje a bere naši sílu, a my tak máme větší a větší potřebu jí teď mít. A tak jsme podráždění, impulsivní, vzteklý, hlasití, depresivní, úzkostní až paničtí. A pořád dokola se toto děje dokud si neuvědomíme, že jenom my sami můžeme vše zastavit a změnit. Je to jako když jede vlak po kolejnici tak dlouho pokud jsou položeny pod ním koleje a v momentě kdy je nastavena výhybka může změnit směr. To, co se vše odehrává uvnitř nás, je naše směrovka kompasu, kterým směrem se vydáme.

Přišel ke mně " údajně" duševně nemocný člověk a začal mi vyprávět o svých zdravotních komplikacích. " Uvědomil jsem si, že špatně slyším. Ale jestli to není tím, že můj kamarád má naslouchátka a já musím křičet. I v autobuse musím mluvit víc nahlas. Ale asi to je tím, že motor hodně hučí. Mám krátce televizi a zjistil jsem jak mé oči jsou líné než se zaostří. Zjistil jsem, že když mě něco zajímá tak se za chvíli zaktivizují a vidím dobře a dokonce i slyším dobře. Ale když mě to nezajímá, oči ani uši nefungují. Mám pocit, když si myji často ruce desinfekcí, že ztrácím přirozenou imunitu proti bacilům. Vidím to jako bych otevíral dveře dokořán a říkal bacilům, virům - teď máte otevřený vstup a můžete kamkoli chcete. Jediné co opravdu teď vím, že nemám strach, protože každá nemoc i když ji mohu dostat několikrát do roka má jiný průběh a intenzitu. Vím, že spoustě věcem nerozumím a proto se snažím žít ve své přirozenosti."

Jasně mi ukázal mnoho vhledů jak být v přítomném okamžiku, ve svém nitru. Dělat svá rozhodnutí tak, jak je cítím a vnímám bez toho, aby se nechal vtáhnout do vnějšího světa. Přemýšlela jsem, čím to, že se mu to tak dobře daří a má tak jasný úsudek a názor bez emočního zatížení. Že by to, že nesleduje televizi a neposlouchá žádné informační kanály, kromě toho co slyší a někde si přečte. Vyvstává mi několik otázek. Do jaké míry se nechávám ovlivnit informacemi z veřejnoprávních prostředků? Kolik informací je v souznění se mnou samotnou? Kolik vidím událostí spojených s prezentovanými informacemi? Proč mám tak silný pocit izolace a manipulace? Kdo mi to vlastně způsobuje?

Vím, jsem to já sama, protože vždy mám na výběr, čemu budu dávat svoji pozornost. Zjistila jsem, že nejvíce obtížné je uvědomit si, že se nechávám vtahovat do věcí, situací a myšlení někoho druhého místo toho, abych věřila svým pocitům, intuici a svému srdci. Ono je totiž těžké najít opravdu sama sebe a s upřímností dokázat vyjádřit to, jak to opravdu teď mám a nelhat si a důvěřovat ve víře všemu co se uvnitř děje a odehrává s tím, že dokáží zastavit hlavu a všechny ty kolotoče spouštěčů.

Napadá mě otázka. " Kdy si už konečně sami sobě přestaneme vědomě ubližovat a začneme se mít opravdu rádi s plným vědomím své nedokonalosti, úctě, respektu a především LÁSCE:....O.